Já.

28. března 2012 v 17:43 | Froya-Ireth de la Feon |  Narcistické já, aneb co jsem zač
Možná mě znáte a možná si to jenom myslíte. Já sebe neznám, ale povím vám, jak to se mnou začalo...

Byl leden, už dávno zapomenutýho roku...Na nebi zářil úplňkovej měsíc. Poptvý sem votevřela voči. Nic si z toho nepamatuju...Ale očividně sem křičela, jako by mě na nože brali. Momenty po narození si nepamatuju, ale prej se mnou bylo veselo. Řekněme, že mi bylo zděleno několik hystorek, ale nechte mě, ať si je nechám pro sebe...
Další ránou v mým životě byla školka. Jako by to bylo včera, když sem tam s matkou prvně vrazila a koukala dovnitř, do místnosti, kde se procházeli Ve. Jí a Dá., hráli si na rodinku. Později se stali mejma fakt dobrejma kamarádama, ale to je o hodně pozdějš. Cejtila sem, že je to ráj na zemi. Víte, doma mě to už štvalo a samotnou matku sem prosila, že chci jít do školky, když sem se vo takovým ústavu dozvěděla. Jo..Jako malá sem byla neskutečně moc sangvinická. Ale ty časy pominuly. Byla sem malý bloňďatý dítě, většinou se dvěma culíkama na hlavě, který připomínaly dva růžky. Vypadala sem jako princezna, v tej době sem chtěla princezna bejt...Hodit na sebe růžovej vohoz a už ho nikdy nestrhnout. Možná by to bylo řešení, pač princezny nemusej pracovat a přes to sou zazobaný, ale tohle nechme na jindy...Byla sem svým způsobem strašně veselý dítě, žijící v radosti. Nikdy sem z toho dítěte nechtěla vyrůst a doufám, že sem ještě pořát úplně nevyrostla...
Druhá rána v mým životě byla škola. Těšila sem se na ní, jko na nic jinýho...První den sem na sobě měla červenou blůzu. Dneska mi příjde strašně vtipná, ale tenkrát sem jí brala vážně. Učitelka mi jí pochválila, to si pamatuju. Ale bída! Přiřadili mě do béčka. Daleko od S., se kterou mse byli takoví kamarádky. Moc mi to bylo líto. Jí očividně ne, hned si našla A. Myslím, že by k tomu došlo i kdybysme obě byli v béčku, protože už na konci školky sme nebyli bůhvíjaký kamarádky...V béčku sem se ale stačila rychle skamarádit s - už zmiňovanou - Vé. Je to fakt skvělá holka,m i když si to nejspíš nepřečte, bylo by fajn, kdyby to věděla...Já už jí to totiž nemám moc možností říct - bohužel...Se školou sem měla problémy. Učivo mi šlo. Učitelky si ale našly jinýho miláčka - Do. Už sem nebyla ta zářící hvězdička na nebi, ale troska jako ostatní. Do. mě rychle vystřídala ajá to považovala za zradu. Nenáviděla sem jí...Byla rozmazlená, všeho využívala. Ale víte, svým způsobem sem za tenhlencten krok životu vděčká. Mám totiž za to, že kdybych byla pořát populární, stejně jako Do., tak bych byla jako ona - rozmazlená, bez pravých přátel, všude jenom debilní poskoci...Každopádně sem jedním z jejich zasranejch poskoků byla taky. Stydím se za to. Ještě víc se stydím za to, že existuje taková společnost, jako byla právě na základce. Měli sme tam jednu holku, říkejme jí Pé. Všichni jí šikanovali, ona byla totiž...Nechce s emi to říkat tak hnusně, zkrátka plnoštíhlá. Všichni, když se ke komukoliv přiblížila, ječeli: "Pozor Pé. Máš aids!". Stejný to měla i Lí. Tu sem měla ráda, s Lí. sem se často bavila. Jo, byla divná...Věřila na hejkaly a takoví věci, ale nikdy NIKDO jí neměl právo takhle ošklivě ponižovat...Takyže sem to nedělala a sem za to ráda, že aspoň někdo...Když sem začala na základce patřit k těm "vodpadlíkům" a všecko, všecičko vedla Do., začala sem bejt tichá. Už mě nebavilo se vozejvat, už mě nebyvilo bejt slyšet. Viděla sem, jak je všechno nahovno. Jak sou všichni úplně ubohý, hloupý, zlý, závistivý,...Nechtěla sem bejt jako voni. Největší trend na základce byly pomluvy. Pomlouval každej. Každej každýho. Svoje kamarády, tu holku z jiný třídy, naší učitelku...Pomlouvala sem i já. Dneska je mi z toho na zblití. Dneska už nepomlouvám, kydnu to lidem do ksichtu a je mi jedno jestli se rozpláčou, nebo to nechaj bejt...Když někdo o někom něco říká za jeho zádama, obvykle to tomu pomlouvanýmu vyklopím. příjde mi fér, když lidi ví, jak na tom u ostatních sou...Jo, jasně sou i nějaký moje hranice, něco fakt tajnýho bych nikomu neřekla, ale tyhle malichernosti by lidi měli vědět. I v minulosti sem měla hranice. Nikdy sem nepomlouvala pravý kamarády. Přišlo mi to jako něco posvátnýho to naše přátelství a tak sem si toho vážila. Asi ve čtvrtý třídě sem si sedla k Sím. Byla to pobledlá, vyhublá holka, který to nijak extra ve škole nepálilo a ani jí to moc nesportovalo. Byla tichá jako nikdo...Nikoho takovýho sem dosud neznala. Považovala sem jí trochu za exotickou bytost. Měla sem jí ráda, fakt...Ona nemluvila. Někdo s ní za celejch těch pět let základky ani nepromluvil. Je to vůbec možný mezi těma dvacetiosmi lidma, že za celejch pět let jeden ani necekne? No je...Tak třeba Ho. Znám ho už dobrejch sedm let a víc než "Ahoj" sem mu v životě neřekla. Nelituju toho. Po tomhlenctom "výborným kolektivu" se není čemu divit, když sem se jak na smilování těšila na gympl. Byla to jako spása. Na základce sem trpěla depresema. Asi sem neměla důvod. Posuďte sami: měla sem co jíst, oblíkaná sme chodila, měla sem kamarády,..Moje psychická stránka ale trpěla. Všechno mě rozčilovalo...Já měla o gymplu vždycky jasno. Učitelka mlela kecy, jakože mi tím vezmou mládí. Jednou ke mě dokonce přišla s mým úkolem z češtiny, kterej sem dělala před hodinou, abych aspoň něco měla...Tvrdila, že s chybama, jaký sme udělala v tom úkolu bych nepostoudila ani do druhýho ročníku. Kecy, kecy, kecy...Nikdy sem nezapochybovala, že byhc na gympl něšla. Když sem se dozvěděla, že na gympl se mnou míří To., Lu., Ho. a Kub., bylo mi o to líp. Ty kluky sem všechny (až na Ho.) znala ze školky. Sou něco jako mojí bráchové...Teda To. je...Na první den na gymplu si taky vzpomenu živě (bodejť by ne, není to až tak dávno..). Sedla sem si k Li., byli sme starý známí z hudebky a taky sme se tak domluvily. Rozhlížela sem se ve třídě. V první lavici u okna seděla K.. Byla taková svým způsobem výrazná. Odhadla sem jí na takovou tu dámičku - spletla sem se. Za náma seděla taková podivná vosůbka - Mařka. Smála se na mě, měla hnědý vlasy s rovnou ofinou...Odhadla sem jí na sympaaťačku. A to vona skutečně byla...Poslouchala Hannah Montana, Selenu gomézovou a bůhvícoještě...Pak už tu beli vesměs známý tváře...Kromě Vo., Va., S. a Pa.. Naše třídní na mě udělala dorej dojem. A doteďka ho dělá, to si pište! Adapťák byl jeden z nejkrásnějších zážitků mýho života. Doteď na něj ráda vzpomínám, ale mám takovou blbou vlastnost, že si ty nejkrásnější zážitky nepamatuju, jenom docela mlhavě. Pak nastal krutej školní rok s mnoha akcema. Jenomže po adapťáku jakoby to všechno vodpadlo. Měla sem jenom dvě skutečný kamarádky - Li. a Mařku. S vostatníma sem si nějak nemohla přátelit. Té. sem neměla ráda, pač sem si myslela, že je to rozmazlenej parchat, kterej musí každýmu kydat svoje názory (ono na tom něco bude .). Mo. mi nebyla sympatická. S. a A. sem nemohla vystát. S klukama, se kterejma sme bylidobrý kámoši sem nějak ztratila kontakt. A ty nováčky sem nechtěla ani poznat...Každopádně později se to zlepšilo - začala sem chodit s A., Té. a S. domů...Našla sem s To. řeč. Bylo to někdy v půlce sekundy. Vod tý doby mě berou ven a říkáme si vesměs všecko. Další věci už sou tak trochu aktální a musím je nechat doznít..

Takovej je můj život v naprostý stručnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.