Vím, co je umírat, znám všechnu bolest tadytoho světa. Mně neublíží nenávist, už vůbec ne zlá věta.

11. ledna 2013 v 20:29 | Froya
"Jak voda dav se valí, teď už jej nezastaví nejpevnější val. Ta síla trhá skály. A Bůh se na to ani radši nedíval."
Kámen u srdce všechno hatí k zemi. Víš co, podělanej kamene, klidně si ho vem. Co s blbím srdcem? Přátelé. Jak málo vás je. Jste sobci, sobečtí. Táhněte někam. Copak si myslíte, že na to čekám? Omejváte mi o hlavu vaše problémi s ušklebkem a pocitem, že jsou to moje problémy. Nechci s váma nic mít.
 

Před tváří, za tváří..

9. ledna 2013 v 18:45 | Froya
Zjistila jsem, že lidi milují, když se směju. Ale už nikoho z nich nezajímá, že za smíchem se skrývá vztek.
Jsou to hyeny.
Pohrdají mými pohledy. Tvrdí, že se na ně neusmívám, že se nesměju. Ale nemám-li se čemu smát, proč bych to dělala? Nelíbí se jim fotky s upřímným pohledem. A nelíbí se jim, co cítím...
Zlobím se. Ano, moc se zlobím. Odvrací pohled od znetvořených tváří a upírají ho na roztomilé děti. A nevidí pohled očí. Už se rači neotáčím. Hledím před sebe, abych snad svým pohledem nebyla nikomu na škodu.

Hnědá hrozba hnilostátu.

26. prosince 2012 v 13:03 | Froya |  Kecy. (pro rok 2012)
Splácat p(s)račku!

Hnědá hrozba hledí hrůzou,. Hnisem hnula, hlavou houpá. "Hurá hovna!" huláká. Holomek háže hnědou. Hrozba hnusem heká. "hůůůůů!!" - "Hodil hovno!" hřmělo hrdly hloučku hnoje. "Hlupák!" hrotí Hnilobaba. Hovno hupslo do hrudníku Hnilobáby. Hnilobába hrká, hrozí, hroutí, honí holomka. "Hlavo hnoje!" hlásá holomek. Hodil hubu. Hnilobába hrabe hnátou. Holomek hne hrůzou hrudníkem. Hrbí hlavu. "Hovado!" hrká Hnilobába. Hnilobábě hnáta hnije, holomek hrůzou heká. Holomek hekl...hlesl a hnil...¨
AŽ UHNIL!

Příběh holomka, který je po staletí znám a nese se z úst do úst, z ucha do mozku a z mozku do žalubku, z žaludku do záchodu, se nesmí zapomenou. Zlaté pero jej nečekaně hluboko vryje do dějin Hnilostátu.
Všichni budou dlouhá a dlouhá léta soucítit z jeho krutým osudem a po Růžence nikdo ani nevzdechne...Tak jest.

Dokonáno!

Ave JÁ.
 


Ke kořenům.

11. prosince 2012 v 18:45 | Froya
Dlouhej kabátec. Pod ním dlouhou - ba ještě delší suknici k pasu i výš. Na krku alethiometer. Kapuci, která kryje ksicht. Medvěda. Ledního nejlepe. Píšťalka - maličká a ručně vyrobená. Vůně, opojná, prazvláštní a neobvyklá. Pohled budí strach i radost. Usměv tropí hloupost.
Kroky po pěšině pravidelné. Zvuk vábivý...
Sních a bělost. Pírka ve vzduchu od sněžných andělů. Pro strach jen kousíček. Pro ostatní bolest i výzva, pro sebe samotnou smích i pláč...V patách nenávisti, ruku v ruce zlobě. V náruči soucitu.
Polární zář. Zpěv andělů, řev medvědic. Dusot jeleních kopyt.